JV Asie, Zéland a Austrálie

Ráno vstáváme ve čtyři, protože na autobusu, který odjíždí v pět, máme být půl hodiny předem. Ještě se zalepenýma očima přicházíme k terminálu, na který jsme přijeli autobusem z Puerto Princesa. Je tma, pár lidí už posedává na chodnících, ale na tom bahnitém plácku, z kterého má autobus vyjíždět, není po autobusu vidu ani slechu. Chvíli stojíme a přemýšlíme, co se děje. Vždyť jsme se včera v prodejně lístků ujišťovali, že to jede odsud! Po pár minutách přichází slečna, že jede tím autobusem taky. To nás sice trochu uklidňuje, ale  pak nabýváme přesvědčení, že odsud ten autobus prostě nejede. Po chvíli zjišťování a ranních nechápavých pohledech místních, se vydáváme pěšky (tricykl jsme potkali ráno jen jeden a obsazený) na druhý terminál. Takže jdeme zase zpátky podél moře kolem hotelu, ve kterém jsme bydleli. Naštěstí je ten terminál docela kousek, takže jsme přišli relativně včas. Na našich sedačkách už bylo ale obsazeno, tak jsme těm, co na nich seděli, radost neudělali (dost výjimečně jsme při koupi lístků dostali i rezervaci sedadel).

Cesta je prach a udusaná hlína. Opět máme zaprášené oblečení, obličeje, všechno. Cesta trvá dlouhých 7 hodin, ale za ty rybičky na severu to stálo! Vysedáme na odbočce na Port Barton a za chvíli přijíždí jeeepney. Má už dost plno, tak automaticky bez odporu lezeme na střechu. Sluníčko pálí a my se pokoušíme skrýt sárongem. V Port Bartonu jdeme k chatkám, na které jsme dostali tip od Francouzů, co jeli s námi v autobuse. Tam nám paní nabídla takový bungalov, ve kterém jako by někdo spíš bydlel – bylo tam umyté nádobí, které jako by tam ani nepatřilo, plavky, mušle z moře. Nu což, hlavně, že je moskytiéra. Bereme plavky a jdeme k moři. To ale není až tak nádherné, spíš ke koupání vůbec neláká, takže jdeme radši sehnat něco k jídlu. Po projití pár restaurací končíme v lokálce, kde má paní hezky vypadající vepřové Adobe a já si dávám rybu a sledujeme místní rodinku, která tam šla na slavnostní oběd. Je totiž fiesta, takže po ulicích hraje hudba, v hale volejbal, spousta stánků se sponkami, gumičkami a vším možným. Nicméně se pomalu vracíme domů a já zjišťuji, že ryba nebyla až tak dobrá, jak se zdála. Podrobnosti si nechám pro sebe, ale reakce žaludku a střev byla děsná. Takže jsme odpoledne proleželi, protože mi bylo opravdu zle a potřebovala jsem se z toho vyspat. Večer jsme se prošli po městě, podívali se západ sluníčka a koupili k večeři spoustu ovoce a brambůrky s 0% tuku (nejdietnější, co měli, jsou vážně moc dobré) a dívali se na film přesvědčeni, že se ráno za přílivu vykoupeme a půjdeme na autobus.

Ráno jsme vstali, vzali plavky a šli na pláž a ještě se zeptat, v kolik to jede. No tak jednomu jeepney jsme zamávali a další ten den už nejel (LP se seknul o hodinu). Bezva, rozhodně jsme tam nechtěli trčet další den. Zeptali jsme se pána u lodní dopravy, jestli ten den něco pojede, ale nevěděl. Soukromá loď by vyšla hodně draze, tak jsme vzali bágly, že půjdeme stopovat na kraj vesničky. No jenže stopování na prašné cestě, když všichni ve vesnicích mají jen lodě a přinejlepším motorky, na kterých jich pak jezdí pět, není úplně sranda. Tak jsme tam tak stáli asi dvě hodiny, já se musela vrátit aspoň do obchodu pro nějaké jídlo a už jsme si řekli, že to asi nemá smysl, a že se holt vrátíme a přespíme v bungalovu, když vtom tricykl. Asi jediný, co ve vesnici měli. A chlapík vezl slečny, tak jsme mu řekli, že až je odveze, jestli by se pro nás nemohl vrátit a on, že není majitel, otočil to a jel se zeptat majitele. Za pár minut přijel majitel (chudinky holky  musely asi počkat), usmlouvali jsme cenu na 450P a jelo se. Teda, v kopcích musel občas Marek vyskočit a běžet vedle, přeci jen motorka, co táhne navíc kovovou konstrukci, dva batohy a dva Evropany, nemá takový výkon. Po 20km jsme vystoupili na hlavní silnici, co spojuje sever s jihem a sedli si na lavičky, že počkáme, až pojede autobus. Projel jeden a nezastavil, protože byl plný. I ten druhý i třetí byli plný. A už jsme po hodině čekání neměli až tak moc času, takže jsme naskočili na bus opačným směrem, že z Roxas bude větší šance, protože tam všechny autobusy musí zastavit. A to zabralo! Po 10minutách jel autobus v protisměru, tak jsme na něj mávali z okénka, on zastavil a my přeběhli, vyjednal nám to i řidič. Ten autobus byl teda taky úplně plný, takže jsme chvíli stáli v davu cestujících. A pak jsme jeli a jeli a naše odbočka pořád v nedohlednu. Už bylo jasné, že do Port nedojedeme, tak jsme si řekli, že na té odbočce přespíme. Někteří cestující tvrdili, že tam nějaký guesthouse je, jiní, že není. Řidič radil, ať radši jedeme až do Puerto Princessa a ráno přímým jeepney do Sabangu. Nejdřív jsme trvali na svém, ale když už se setmělo a byly vidět všude jen chatrče osvícené svíčkami, což je sice hezké na pohled, ale nevím, kde bychom tam spali, tak jsme si to rozmysleli a jeli až do PP. Nechali jsme se odvézt k hotelu, kde jsme spali minule, došli si na večeři a na internet. Město bylo úplně jiné než minule, protože byla sobota, což je prostě povinný party den. I v Jolibee byl vidět, že měli napilno, dokonce byl u dveří takový kiosek, kde klučina přijímal rezervace na stoly! No neumím si představit něco takového doma v Mc’Donalds.

Ráno jsme tricyklem dojeli na první jeepney, co měl ten den jet. Poslušně jsme si nalezli na střechu, tentokrát jsme seděli ale tak bezvadně, že jsem beztak první půlku cesty v klidu prospala. Před koncem cesty byla nejkrásnější nadzemní krajina, co jsme na Palawanu viděli. Ne nadarmo je to taky národní park, ve kterém je největším lákadlem nejdelší sjízdná podzemní řeka na světě. Když jsme vystoupili z autobusu, zašli jsme do informačního střediska, kde jsme si koupili vstup do parku, ve kterém je pak zahrnuta jízda na lodičce po té řece. K ní se pak dá dostat buď lodí nebo pěšky. My jsme samozřejmě chtěli pěšky, protože tam vede stezka lesem. Paní nám poradila, ať tam jdeme až později, protože přes poledne bude na řece dost napilno. To nám vyhovovalo, našli jsme krásné chatičky „Green Verde“, skočili do moře a zašli na oběd. Jeho příprava trvala domácím docela dlouho, takže jsme pak měli času docela málo. Cesta měla trvat dvě hodiny. První překážkou byla řeka, která se při přílivu přejít nedá. No to jsme nevěděli, ale naštěstí už začínal odliv a tak jsme se zabořili do bahna na dně a nějak to přešli – já po pás ve vodě, tašku s věcmi nad hlavou. Cesta vedla kolem rangerské stanice, kde jsme se museli zapsat a dostali upozornění, že po třetí hodině na stezku nemůžeme. Byly skoro dvě hodiny a my chtěli dojít tam i zpátky. No nic, tak jsme to odkývali a šli dál. Otevřená byla jen „jungle trail“, ale bylo to nějaké zmatené,protože na konci jsme vyšli po „monkey trail“, která byla zavřená, přičemž odbočit jsme nikde špatně nemohli, nebylo kam. Cesta vedla přes několik kopců, nebyla na nás suchá ani nit! Navíc jsme pospíchali a báli se komárů (na Palawnu je malárie, málo, ale je). Sem tam nás nějaká mrcha štípla, když jsme zastavili, abychom se vydýchali a napili. No tak jsme za necelou hodinu doběhli až na konec, přesvědčeni, že zpátky tohle tedy ne. U řeky byla fronta, ale jeden hodný chlapík si nás všim, obdivoval nás, že jsme šli pěšky a přiřadil nám pak jinou loď, na které byly dvě volná místa. Řeka byla krásná, něco jako Punkava, jen trochu větší. Filipínci z ní chtějí udělat 7. div světa, ale nejsme si jisti, že je to až taková nádhera. Uvnitř byly různé útvary připomínající buď ovoce nebo postavy, tak nám průvodce všechno ukazoval, docela sranda i byla.

Zpátky jsem tedy chtěli jet lodí. Zašli jsme na pláž a že se zeptáme, kdo by nás vzal. No jenže všichni byli plní (na rozdíl od autobusu, tady dodržovali, že můžou max. 6 osob na lodi, už chápeme, proč zrušili vodní veřejnou dopravu). Takže nám nezbylo, než se pokus přejít kolem hlídky a vrátit se zase džunglí. Rangeři si nás ani nevšimli a dokonce jsme se ani nemuseli odepsat, že se vracíme. To je teda zvláštní systém. Teda ještě byla možnost nechat si poslat loď speciálně pro nás, ale to jsme odmítli. Zpátky už to bylo tak nějak rychlejší, věděli jsme, co nás čeká, utíkali před komáry a před západem sluníčka. Stihli jsme to s rezervou, žízniví, vyhládlí, unavení. Byl odliv, takže z řeky už byl jen malý potůček a my ho lehce přešli.

A ještě stojí za zmínku večeře – celý den jsme se těšíli, že si dáme krevety a kokosový ořech. No tak jsme si odpočinuli, vysprchovali a šli na večeři, vlastně naší poslední u moře. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že kokosáky nemají (rostli hned nad námi, ale nebyl nikdo, kdo by pro ně vylez) a krevety taky ne (chápejte, přímo u moře!). Šli jsme do vedlejší restaurace a to samé. No děs. Tak jsme si dali kuře a vepřové a k tomu pivo a bylo nám dobře.

Ráno jsme si užívali krásné lenošení u moře, k snídani si dali spoustu ovoce, co jsme si koupili u jedné holčiny (manga, banány, ananas) a prostě se tak poflakovali a čekali na jeepny, který jel v poledne. Moře bylo krásné, palmy stínily, zkrátka krásné ukončení té naší cesty. I když jsme měli před sebou ještě několik dní postupného přesunu do Evropy, tak jsme nějak brali tohle jako konec. Sabang byl každopádně z Palawanu nejhezčí co se bydlení a pláže týče.

Pak už jsme jeli jeepny (tentokrát jsme exklusivně seděli uvnitř) do Puerto Princesa, tricyklem do centra, na jídlo do Jolibee a stylově pěšky došli na letiště. V Manile jsme jeli shuttle busem na Passay, odkud nám měl jet druhý den autobus do Clarku. Zjistili jsme časy a jeli nadzemkou do hotelu. Dostali jsme pokoj s oknem a ve 4. patře, tudíž s internetem na pokoji, tak jsme seděli u větráku, přebalovali bágly, vyházeli nějaké staré oblečení a nastavili několik budíků na ráno.

Ráno jsme nakonec vzali taxika, je to opravu levné a s těmi bágly se nám nechtělo tahat na nacpané MHD. Autobus nás odvez až na letiště v Clarku, kde jsme zaplatili odletovou taxu a mohli opustit filipínský ráj.

Hned po příletu jsme se vydali hezky pěšky do centra, je to necelá půl hodina chůze, takže jsme se aspoň prošli. A pak jsme zaútočili na první Chowking, který jsme potkali. Zdlábli jsme několik menších jídel a s plnými pupky se vydali hledat ubytování. Našli jsme podle LP docela hezký pokoj v Dutchies hotel, za 275P a dokonce byla možnost zakoupiti si wifi. To jsme ale nechtěli, protože už cestou přes město jsme našli pěknou internetovou kavárnu, kde budou schopni nám připojit nebook přes kabel a to je lepší. Navíc jsme na internetu viseli předchozí noc a díky tomu se vůbec nevyspali, takže jsme o další takovou noc nestáli. Následkem nevyspání bylo, že jsme padli do postele a spali až do odpoledne. To jsme se pak zmátořili a šli se projít do centra, podívat se na přístav a sehnat něco k večeři a ve vodárně nabrat vodu do demižonu (mají tu stáčírny pitné vody, takový 6l kanystr jsme pořídili většinou za 15-20P, přičemž v obchodě stál 80P). Čekali jsme, že tu bude dráž, ale ceny nás mile překvapili. Došli jsme si do vegetariánské restaurace, nechali si udělat mangový shake z naší pitné vody a pak jsme koukali, co nám to nosí za jídla, protože ani jedno si nebylo s jídelním lístkem podobné, bohužel.

Ráno jsme nakoupili v pekárně zásoby na cestu a pak si vzali tricykla na autobus do El Nida, který měl jet v sedm nebo tak nějak (záleží, kdy se zaplní). Terminál je postaven hezky po asijsku, 5km za městem. Přijeli jsme ve čtvrt na sedm a bylo to tak akorát, abychom si ještě klidně sedli a zároveň nečekali hodinu na odjezd. Cesta byla až do Roxas hezky vybetonovaná a pak začala zábava. Spousta prachu, autobus se kymácel ze strany na stranu a přejížděl mezi výmoly. Vypadá to, že cesta je neustále ve výstavbě, ale většinou je upravený jen jeden pruh a autobusy se pak musí navzájem vyhýbat. Palawan je porostlý krásným deštným lesem, spoustou palem a u vesniček jsou rýžová a jiná políčka. Vesničky jsou většinou podél cesty, bez elektřiny, ty větší mají  kostel a basketbalové hřiště. Autobus zastavoval každému u domečku, a tak jsme do El Nida dojeli po 7hod, což bylo lepší, než jsme doufali.

Našli jsme si hned ubytování, k našemu zklamání na hlavní pláži neměli žádné romantické chatičky (minimálně ne v naší cenové relaci), tak jsme vzali pokoj ve slaměné chatě s honosným názvem El Nido Plaza za 300P na noc. Elektřina fungovala od 18-6 hod, takže přes den, kdy nefungoval větrák, bylo na pokoji k nevydržení. Šli jsme se podívat na pláž a těšili se, že se vykoupeme. Byl ale odliv a moře mělké a ani nevypadalo nejlépe.  Prošli jsme si tedy  uličky městečka a obhlédli agentury nabízející šnorchlovací výlety. Na západ slunce jsme sedli na pláž, dali si dvě pivečka a byli jsme rádi, že máme tu nejdelší cestu autobusem za sebou.Na večeři jsme zašli do takové malé restauračky pro místní, kde jsme si dali velkou polévku s nudlemi a zeleninou Lomi za 80P pro oba. Nebyla špatná, ale ani nenadchla.

Ráno jsme si sbalili věci na šnorchlování a šli do agentury kousek od našeho ubytování, kde měli naší trasu za 450P, jenže chlapíci, že nejedou (ještě večer jsem se byla přeptat, zda pojedou a tvrdili, že ano). Agentur nabízející „Islands hopping“ je tu mraky, protože je to hlavní důvod, proč sem turisté jezdí. Všichni nabízí v podstatě to samé – čtyři trasy, přičemž jsme se ptali, které jsou nejlepší na šnorchlování a byl nám řečeno, že A a C. Pokračovali jsme tedy po hlavní ulici a hledali jinou agenturu. Je holt konec sezóny a možná proto celkově opravdu málo turistů a tím pádem i zájemců o výlety. Nakonec jsme vzali tour C a usmlouvali cenu, protože jsme počítali s cenou z té „naší“ agentury. Smlouvání nebyl problém, měli jsme to nakonec za 500P za jednoho. Akorát jsme si pak museli koupit vstup do parku, každý za 200P, ale platí tři dny, takže jsme ho použili i druhý den.

Na moře jsme vyjeli v šesti plus kapitán a pomocník, na katamaránu, houpalo to až běda. Navíc byl katamarán špatně vyvážený, takže ležel pořád na jedné straně. No ale nepřevrhli jsme se . Na palubě jsme měli jeden pár z Anglie a dva Korejce. Projížděli jsme různé ostrůvky a laguny a pak šnorchlovali s rybičkami, koukali na krásné korály a na jednom ostrůvku vylezli na kopec, ze kterého byl nádherný výhled do laguny. K obědu nám kapitán s pomocníkem ugrilovli ryby a k tomu nějaké vepřové a rýži a spoustu zeleniny. No a pak jsme zase šli do vody a zase koukali na rybičky a na korály. Prostě taková pohoda. Šnorchlovali jsme v tričkách, sluníčko pěkně pálilo, takže pak bylo příjemné v tom mokrém tričku sedět na loďce a nechat se ovívat větrem. Večer jsme si došli na místní hamburgery do takového rodinného podniku, kde na záchod jsme šli přes obývák  Restaurace pro cizince byly docela drahé a my jsem si hlavně chtěli koupit manga a banány, jenže večer jsme je už nesehnali. Dali jsme si rum s Colou a dívali se zase na film.

Ráno jsme šli do naší osvědčené agentury, opět usmlouvali výlet a vyrazili na tour A. Stejný kapitán, stejný pomocník, stejná loď. Jiné ostrůvky, skrytá laguna, jedno z nejkrásnějších šnorchlování. Plavali jsme takovým průplavem a dno bylo hrozně členité, takové korálové hory tam byly. Akorát při cestě zpátky byl pěkný protiproud. My jsme měli ploutve, tak jsme to zvládli v pohodě, ale holky Francouzky, které byly dost oslabené střevními potíži a ploutve neměly, si pěkně mákly. Pak tam byl pár Filipínců, mladá holčina a starší pán, který za ten den vyfotil snad tisíc fotek. Není snad třeba dodávat, že na 99% byla zvěčněna jeho pózující přítelkyně. Ta navíc neuměla plavat, takže se drželi většinou lodě, nebo ji kapitán táhl za vestu, o kterou požádala při první větší vlně (když ji táhl do tajné laguny, tak ji odřel záda, bylo to docela nebezpečné, protože tam bylo hrozně málo vody, takže se malinko odřeli v podstatě všichni kromě jedné Francouzky, které bylo ke konci tak špatně, že už nechodila ani do vody. K obědu byla zase ryba, tentokrát k tomu ještě kuřecí a jídla bylo opravdu dost, protože ta jedna Francouzka vůbec nejedla a Filipínec snědl jen trochu zeleniny a rýže (asi musí držet dietu, aby si udržel takovou krasavici, ta se při dlabání neupejpala…). Na místě, kde jsme byli na obědě, jsme vzali trustový chleba a krmili rybičky a to bylo super, bylo jich tam hrozně moc a kousaly si chleba přímo od nás z rukou. A taky tam bydleli Nemovi . Do přístavu jsme se vrátili kolem páté, dali si sprchu a šli na pláž, že si dáme jedno pivko při západu slunce. Z jednoho byly nakonec dvě, protože světe div se, na pláži byla wifi Na večeři jsme šli radši zase na hamburgery. Nechtěly jsme dopadnout jako Francouzky (které navíc dobrovolničí v Kambodže, takže by měly být na leccos zvyklé) a další den nás čekal přejezd do Port Bartonu, což byl v podstatě opět přejezd trvající celý den.

Původně jsme se chtěli dostat k hotelu nějakou MHD, ale nakonec jsme tovzali a nasedli na taxika, který nás za 100P odvezl přes celý střed města až k hotelu Friendly’s guesthouse ve čtvrti Malati, který jsme prostě jen tak vybrali. Pokoj stál 600P/noc a vůbec se nám nechtělo hledat něco jiného, nechali jsme si tam bágly a šli na terasu dát si kafe a připojit se k wifi, která je tam zdarma. Bylo teprve kolem šesté ráno, tak jsme se šli projít k moři a najít pekárnu, abychom pořádně posnídali. Moře jsme našli, pekárnu ne. Nakoupili jsme nakonec v 7eleven a na terase si dali pořádnou snídani. Po takové noci a s vidinou celého dne na nohou, jsme nikam nepospíchali. Kolem deváté jsme se dokonce už mohli nastěhovat, ale pokoj byl uprostřed staveniště, tak jsme ho odmítli, že počkáme na jiný, který bude ale volný až v poledne. V guesthouse totiž dělají nové 3. patro, pokojíky pidi, ale zase nové a relativně čisté a koupela i záchod nové, horní patra jsou starší, ale pokoje asi větší a některé s klimatizací.

No jinak v Manile mi takhle po ránu bylo docela ouzko. Přecházeli jsme lidi spící na chodníku, dost často děti, co měly pod hlavou jen karton a nic víc. Přes den běhaly s holýma zadkama, čůrali na ulici a samozřejmě žebrali o peníze. Bylo mi z toho smutno, když jsme šli kolem tricyklu a v něm spalo malé děcko a vedle táta na zemi. No hrůza. A to jsem si myslela, že jsem k tomu odolná. Na návštěvu Indie si tedy netroufám.

Pak jsme šli do města, do historického centra s názvem Intramural, které je obklopeno hradbami. Došli jsme tam pěšky, přes Rizal park, ve kterém stojí socha Filipínského hrdiny Rizala a je tam vypuštěná fontána a spoustu bust významných osobností. Kolem muzea, které mělo ještě zavřeno, jsme pokračovali k hradbám. Hlavní dominantou je Klášter sv. Patrika, který je dokonce zapsán v UNESCO, tak jsme se tam šli podívat, co je to za nádheru a opravdu byl moc hezký a navíc k němu patřil dvůr s muzeem.

V centru stojí katedrála, která ale byla několikrát zničena, většinou zemětřesením, takže na ní nebylo až tolik co obdivovat. Přes poledne jsme se ukryli do Jolibee na oběd a celkově jsme vyhledávali klimatizaci jak jen to šlo. Takto jsme prochodili celé centrum křížem krážem až do odpoledne, kdy jsme zapluli do Národního muzea, kde dokonce byla i keška! Muzeum mělo několik pater, takže nám trvalo aspoň dvě hodiny, než jsme to celé probrouzdali. K večeru jsme se pomalu vraceli k hostelu a cestou se zastavili v Robinson plaza, kde jsme si koupili k večeři nudle. Při večeři jsme pak brouzdali na internetu a sháněli informace na dalších pár den, kdy jsme se chystali k jezeru Taal.

Ráno jsme chtěli vyjet brzy, ale nějak jsme se rozseděli na terase, že se nám prostě vůbec nechtělo a tak jsme si řekli, že nebudeme nic hrotit, protože ten výlet byl stejně na jeden den, a že je zbytečné tam jet extra brzy. Na hotelu jsme si nechali velké bágly a vyrazili na jeepney, který nás odvezl na autobusové nádraží Passay, ze kterého už jel hned autobus do Tanauan. Autobus měl klimatizaci, tak jsme si hezky v chládku vychutnávali jízdu po krásné dálnici a sledovali jižní část ostrova, kterak ubíhá za okny. Do Tanauan jsme přijeli asi za dvě hodiny, došli si do Chowkinga na oběd a šli na další jeepney, tentokrát do Talisay, které nás odvezlo už na břeh jezera a pak jsme museli přesednout ještě jednou. Vystoupili jsme u guesthouse De Castello, který jsme našli v LP a v nějakých cestopisech. Tem měl sice zavřeno, ale paní odnaproti nás hned zavedla do Nina guesthouse. Teda ubytování už zažilo lepší časy, pokoj byl zatuchlý a takový nic moc, ale už bylo odpoledne a netušili jsme, kam jinam bychom se měli jít podívat, tak jsme tam zůstali. Původní pokus ubytovat nás za 800P jsme snížili na 400P, i když i za takovou cenu bychom si představovali bydlení mnohem lepší. Šlli jsme se projít do vesničky, jediní bílí, všichni na nás koukali a pokřikovali „Hallo“, tak jsme si koupili rum a kolu a brambůrky a vrátili se na pokoj. U paní domácí jsme si nakonec koupili vychlazená piva, rum nám aspoň zbude na Palawan. Dívali jsme se na film a pak šli radši spát, divné místo to bylo.

Ráno jsme ani nechtěli na kráter, dost lidí psalo, že je to zklamalo, tak jsme si řekli, že si odpočineme před další cestou a zůstali hezky celé dopoledne v takovém vnějším posezení s výhledem na jezero. Kolem poledne jsme vyrazili zase na cestu do Manily a večer se kompletně přebalili na týden na Palawanu. Kluci z guesthouse spletli naší rezervaci, takže nám nakonec dali pokoj s klimatizací za cenu obyčejného a navíc tam už dosáhla i wifi, takže jsme se na ně vůbec nezlobili .

Ráno jsme vstali v pět ráno, nechali jeden velký batoh v úschovně a nasedli do taxika na letiště. Tam byly hrozné fronty a my si samozřejmě stoupli do té, ve které se jeden chlapík zasekl asi na půl hodiny. Navíc za celnickou kontrolou už nebyly fastfoody, jen děsně předražené kavárny, tak jsme litovali, že jsme neposnídali ještě v odletové hale. Nakonec jsme našli nějaké kukuřičné kuličky, ale že by nám to extra stačilo, tak to teda ne. Let do Puerto Princesa byl jinak v pohodě a před dosednutím jsme se přiblížili k ostrůvkům a už jsme se nemohli dočkat, až se vykoupeme.

Ráno jsme skočili do osvědčené pekárny, nakoupili zásoby na celý den a šli na autobus do Baguia, který měl jet v 6:30. Ze dvou autobusů jsme si jeden náhodně vybrali, zaplatili 360/os za lístek a vyrazili. Cestu jsme částečně prospali a částečně poslouchali knížky, které máme v MP3. Výhledy byly ráno ukryté v mlze, autobus se klepal a my doufali, že stihneme přejet z Baguia až do San Fernanda, protože jsme opravdu netoužili přespat zase v tom hrozném hotelu, co minule (a že by tam byl nějaký lepší, se nám nezdálo).

Cesta trvala 8hod a při vjezdu do města se strhnul opět liják. Řidič nám řekl, ať klidně zůstaneme sedět v buse, dokud nepřestane pršet, že autobusy do San Fernanda jezdí zpoza dalšího rohu. Když už jen kapalo, vyběhli jsme a tam nás hned jeden chlapík lákal do busu, jenže opodál stál další a ten vypadal, že už bude vyjíždět, tak jsme naskočili do něj. Vyjel až za 20min, ale aspoň jsme stihli vybrat peníze z bankomatu.

A tak jsme vyrazili na cestu, která měla trvat cca 4hod. Pomalu jsme sjížděli z horské oblasti k moři, bylo to znát na teplotě větru a na oblečení děcek běhajících podél silnice. Autobus hekal při řazení a soustavně smrděly brzdy. Nu což, normálka, říkali jsme si. Nastal krásný západ slunce, kdy se řeka vtékající do moře celá rozžhavila do červeno-oranžova a my to sledovali z vrcholu. Vtom začaly brzdy čmoudit. To se asi zdálo už přespříliš i řidičovi a tak v jedné zatáčce, kde byly zrovna i domky, zastavil. Všichni vyskákali docela v panice, tak jsme vzali bágly ze zadních sedaček a vyběhli taky. Dým šel z levého zadního kola a chlapíci začali brzdy polévat vodou, aby to mohli spravit. Někteří pasažéři se namačkali do kolem projíždějícího autobusu (ten, který jsme my předtím odmítli, nás už samozřejmě dávno předjel). My jsme čekali, protože se nám nechtělo tlačit s těmi bágly jinam. Po asi půl hodině se řidič tvářil spokojeně, uklidil všechno nářadí a nasedl za volant. Říkala jsem si, že je to borec, že to takhle umí spravit. Lidé začali nasedat zpátky a my mimořádně vyčkávali venku, až všichni nasednou a my tam s těmi bágly v pohodě vlezeme, místa bylo dost. Už jsme se pomalu chystali nasednout, když vtom se autobus začal nekontrolovatelně rozjíždět. Řidič se snažil brzdit, zařadit jedničku, kdosi hodil pod kola šutr, ale nic nepomohlo. Jedna paní vypadla ze dveří. Záchranný manévr spočíval tedy v zaboření autobusu do zídky u baráčku lidí, co celou dobu sledovali, co se to tu děje. My jsme zůstali stát a gratulovali jsme si.

Už se začalo opravdu stmívat, přijeli vojáci, kteří se hned ujali řízení provozu a pak i policajti, když vtom zastavilo auto a jestli nechceme svézt. Tak to jsme samozřejmě chtěli. Holčina byla místní, ale už několik let žije v Texasu a je na cestě kolem světa a za volantem seděl její bratranec, který žije v Baguiu. Odvezli nás do San Fernanda a vyhodili přímo před hotelem, který jsme měli vybraný. No ale byl plný, takže Marek vyběhnul ven a hledal nějakou alternativu a našel lepší, příjemnější a levnější Mandarin hotel. Vyrazili jsme hned na večeři a pak spát a v hlavě jsme měli tu bouračku.

Ráno jsme si proběhli město. Není o co stát kromě pěkného čínského chrámu, jezdí se sem hlavně kvůli plážím, které jsou pár km za městem, údajně surfařský ráj. My se chtěli přesunout do Viganu, a tak jsme jen nakoupili pár potřebných věcí na tržišti a pokračovali na autobus. Chtěli jsme klimatizovaný, ale naskočili jsme do prvního, co přijel. Pak jsme museli v polovině přesedat do jiného, plného. Jediná místa byla úplně vzadu, jenže pod sedadly je zavazadlový prostor a v něm byla prasata a opravdu to bylo hodně cítit, takže jsem nabízená místa s díky odmítla a radši se postavila do uličky:). Naštěstí se za chvíli místa uvolnila, autobusy tu zastaví každému, kdo na ně mávne a pak každému zastaví u domečku, i když to mají od sebe jen pár metrů. Taková cesta se tedy ve finále celkem protáhne.

Ve Viganu jsme našli perfektní hotel, který ani nebyl v LP, což je pro cestovatele backpackery dost škoda. Jmenuje se Vigan hotel, mají wifi zdarma, velké pokoje a velké loby s dřevěnými stoly a židlemi. Kafe zdarma už byl jen takový bonus . Zrovna končil týdenní festival, což byla trochu škoda, že jsme neviděli žádné kulturní vystoupení, ale zase bychom možná ubytování sháněli těžko. Šli jsme se projít na hlavní náměstí, kolem Katedrály sv. Patrika a dali si k večeři vařenou kukuřici a zmrzlinu .

Další den jsme měli celý na město, které je nejzachovalejší koloniální město v JV Asii. Ráno jsme ještě zarezervovali přes internet letenky na Palawan do Puerto Princesa s Cebu airlines. Funguje to tak, že se letenka zarezervuje a lze zvolit variantu placení v bance. Takže jsme šli pak do předem vybrané banky a tam to v hotovosti zaplatili. O Cebu jsme totiž slyšeli, že umí z karty vybrat o dost víc, než by měli…

A pak už nic nebránilo poklidné procházce městem. Je tam hlavně taková krásná ulička s domečky a v každém podkroví spousta suvenýrů. Jenže prostě to jsou Filipíny, byli jsme jediní turisté, procházeli mezi prázdnými obchody a nikdo si nás ani nevšimnul. To by se jinde stát nemohlo . Navíc je tato ulice uzavřená pro motorizovaná vozidla, takže jsme nemuseli uskakovat tricyklům, no pohoda! Domečky jsou dost zachovalé a trošičku to připomíná Hoi An, jen bez lampiónů.

Na autobusovém nádraží jsme si zjistili, v kolik nám jede noční bus do Manily a šli si dát jídlo. To je takový menší nedostatek tady. Filipínci prostě mají rádi fastfoody. Mají tu jak spoustu McDonnald‘s a KFC, tak i lokální a velice populární Jollibee a ChowKing. Další možností na jídlo jsou pak stánky a sem tam i normální restaurace. Před noční jízdou jsme raději zvolili fastfoodovou stravu, přičemž se musí uznat, že to jídlo tam není až tak špatné.

Po obědě jsme šli do muzeí, bohužel bez klimatizace, takže jsme byli každou chvíli úplně zlití potem. Muzea byla opravdu hezká, spoustu fotek a obrazů a domy zařízené z dob kolonizace. Po ulicích se prohání drožky a celkově to tu působí klidně a historicky. Večer jsme si došli na večeři, nakoupili chipsy a vrátili se na hotel. Vyzvedli jsme si bágly,sedli do loby a brouzdali na netu a dali si sprchu. Autobus nám jel v 9 večer, tak pak vyrazili, jenže během těch 10min cesty jsme byli zase úplně durch, no síla. Vyčistili jsme si v klidu zuby, a když jsme nastoupili do vymrzlého autobusu, hned jsme uschli a naopak vybalili deky. I když autobus byl luxusní zvenčí, celou noc se klepal, mně blbla sedačka a tak vůbec. O nějakém vyspání se nedalo ani mluvit .

Ráno jsme nasedli do jeepney a jeli do Bontocu, kde jsme přesedli na další jeepney, do Banaue. Trochu se v těch názvech motáme, jako naschvál vše začíná na B (Banaue, Bagio, Bontoc, Batad…). V Bontocu není nic moc vidění, kromě krásného muzea, které popisuje historii horského kmene Ifugao, včetně jejich skalpovacích technik… Fotky byly moc zajímavé a venku jsou domy, ve kterých žili. My jsme pak zašli na internet a pomalu šli na jeepney, se kterým jsme byli domluveni, že jede v 11:50. No on jel, jenž i když jsme přišli docela včas, byl už plný a my museli na střechu (dostali jsme za to slevu a měli jeden lístek za 125P místo 150P s tím, že prý většina turistů si to přímo žádá, aby mohli jet na střeše – což ale opravdu nebyl náš případ). No tak jsme se chytli báglů a modlili se, aby to opravdu až do Banaue bylo po betonu. Nakonec to bylo fajn, docela jsme se tam uvelebili a dokonce došlo i na nějaký ten mikrospánek .

V Banaue jsme se ubytovali v hotelu (říkají tady tomu hotel…) nad restaurací Las Vegas s balkonem na hlavní ulici a po chvíli odpočinku vyšli do ulic. Všude opět visely volební plakáty s obličeji, co v nás zrovna moc důvěry nevzbuzovaly… Kolem čtvrté se strhla taková bouřka, že jsme se běželi schovat do restaurace, deštivá sezóna přišla i sem o trochu dřív.

Druhý den ráno jsme vyrazili brzy ráno na trek do rýžových teras. V místní pekárně jsme nakoupili zásoby buchet, jako měl Hloupý Honza, co šel do světa. Nejdřív jsme museli usmlouvat tricykl (k motorce přivařené vozítko) na 100P. Zastavili jsme na výhled, který je zobrazen na 1000P bankovce a pokračovali ještě výše až do sedla, ze kterého vedla taková polňačka do okolních vesnic. Původně jsme plánovali, že v jedné z vesniček přespíme, podle LP to mělo trvat nejméně 9hod, přičemž jsme počítali s tím, že kolem čtvrté přijde zase déšť (naštěstí přichází pravidelně, tak se člověk může připravit). Cesta byla ze začátku jednoduchá, nešlo ani nikam špatně odbočit. Po chvíli chůze jsme si sedli a dali snídani a pokračovali, sluníčko začalo svítit, ale cesta vedla lesem, tak to šlo.

První vesnička byla Pula a v ní krásný kostelík, ze kterého zněla hra na kytaru a zpěv děcek, to byla nádhera! My jsme pokračovali dál, museli jsme se ovšem několikrát poptat na cestu, ve vesničce to nebylo jednoduché. Přešli jsme pár prasátek, slepic, děcek a pokračovali dál. Další vesnička měla být 3 hodiny chůze, ale za hodinu jsme tam už byli a několikrát se ujišťovali, že je to opravdu Catomba. No tak jsme se rozhodli, že půjdeme dál. Cesta vedla přes nádherné rýžové terasy. Jsou 2 tis. let staré a těm v Banaue se říká 8. div světa. Je to opravdu neskutečné, jak se v takových podmínkách mohl někdo dobrovolně rozhodnout založit terasy, které jsou dodnes úplně zachovalé. Tak jsme si to ťapkali mezi políčky, když se nebe zakabonilo a přicházela bouřka. V dáli jsme viděli domeček a že tedy k němu dojdeme. Nedošli. Strhl se liják, o hodinu dřív, než jsme chtěli. Naštěstí jsme byli zrovna v části v lese a našli krásný malý výklenek, do kterého jsme se schoulili a dokonce jsme na chvíli usnuli. Probudil mě až pohled domorodce, který šel z Batadu a na můj dotaz, jak je to daleko, odpověděl, že minutu. No asi musel koukat, protože asi za půl minuty byl mnohem větší výklenek a za další půl minuty betonový přístřešek )) A aby toho nebylo málo, už z betonového přístřešku byla opravdu krásně vidět vesnice, do které jsme šli! Asi se tím baví celá vesnice. Ubytovali jsme se v Rita guesthouse za „usmlouvaných“ 150P/os, dali si polévku a rýži a celí vyčerpaní šli spát. Nohy nás bolely ještě několik dní.

Další den jsme už neměli sílu jít se podívat na místní atrakci – vodopády. Znamenalo by to zase spousty schodů dolů a nahoru a vodopádů jsme už viděli hodně . Tak jsme vykročili na cestu k silnici, vedou dvě, vybrali jsme si tu delší, hezčí. Začátek byl náročnější, dokonce jsme jednou spadli, ale pak už to byla skoro dálnice. Potkali jsme pár stánků s vychlazenými nápoji, jenže Filipínci jsou prostě děsně na pohodu a ani se nás nezeptali, jestli třeba nechceme. Je jim to jedno, oni se prostě nevnucují. My jim tuto vlastnost rozhodně nemáme za zlé… Po hlavní cestě jsme popošli ještě k výhledu na rýžová pole a pak už si stopli jeepney, který vezl američany soukromě, tak si holt přivydělal, dali jsme mu 50P každý, a to jsme už byli čtyři, potkali jsme tam dva Francouze. Děcka, co naskákala za jízdy na střechu nebo se držela schůdků, to měla zadarmo.

Přiletěli jsme na letiště Clark, což je asi 60km od Manily. Díky tomu jsme se rozhodli velkoměsto prozatím vynechat a vydali jsme se rovnou na sever, do města Bagui. Venku bylo nesnesitelné vedro, takže jsme opět byli rádi za klimatizaci. V autobusu bylo pár bílých, dokud nás nepřesadili do dalšího. Tam už jsme byli turisté jediní, ostatní místní. Clark byl za americkou základnou a vládla tu prostituce. Teď už je situace lepší, nicméně nějaké ty inzeráty jsme viděli, když jsme jen projížděli. Jeli jsme autobusem, ale jinak se tu jezdí hodně jeepney, což jsou takové minibusy, uvnitř dvě lavice a lidí se tam vejde… no hodně.

Baguio má 250 tis. obyvatel, což je už opravdu velké město. Všehovšudy jsme za celou dobu potkali jen jednoho bílého, který seděl v Mc’Donnald s místní slečnou. Ubytovali jsme se v hotelu, který doporučoval LP, no byl to děs, ale už se stmívalo a nepřipadali jsme si na ulicích dostatečně bezpečně, tak jsme vzali kobku za 650 Pesos (na Kč zhruba vydělit dvěmi) a šli jsme ven na večeři. U schodů před hotelem stála stráž, stejně tak jako např. v našem oblíbeném 7-eleven. Ne že by nás to nějak uklidnilo. Večeři jsme si dali v místní restauraci, která byla dost plná, což většinou znamená, že bude dobrá. Pivo St. Miguel je skoro levnější než doma a alkohol vůbec je tu za směšné ceny – koupili jsme si Brandy 750ml za 35 Kč! Vítejte v křesťanské zemi .

Město nás extra nezaujalo a tak jsme hned ráno pokračovali na sever, do městečka Sagada. Cesta trvala 6 hodin a vedle přes Kordiléry, to znamená přes samé serpentiny. Výhledy byly úžasné, rýžová políčka, strmé hory, malé horské vesničky. Kolem poledne jsme udělali větší přestávku a venku se pěkně rozpršelo. Deštná sezóna přišla krapet dřív. Na rozdíl od místních jsme z toho až takovou radost neměli.

V Sagadě jsme prošli hostely a vybrali ten nejlevnější – Sagada guesthouse, 400 P za noc, což už je cena, kterou jsme očekávali. Šli jsme se projít po městě, je to docela hezké horské městečko, ale bordelu se tam vejde taky dost. Na jídlo jsme zašli do vyhlášené restaurace, byli jsme tam sami a jídlo nám docela chutnalo .

Ráno jsme se šli projít do Echo valley, které je známé díky zavěšeným rakvím. Filipínci totiž věří v posmrtný život, a tak si rakve vyrábí sami ještě za živa a potom jsou do nich zavěšeni, aby duch měl prostor a svobodu. Horší pro představu je fakt, že jsou do rakve uloženi v poloze, ve které přišli na svět – tedy schouleně, proto jsou rakve takové malé… Procházku jsme zvládli bez průvodce, viděli jsme i podzemní řeku a výhledy na rýžová políčka.

Odpoledne jsme šli už s průvodcem (ten byl povinný, za 800P), na průchod mezi jeskyněmi. Tak to bylo něco! Měli jsme s sebou benzínovou laternu, my sandále, průvodce flip-flopky, jak jinak. Některá místa byla dost adrenalinová, slaňovali jsme nebo naopak pomocí lan vylézali skalní stěny a dostali se do docela velké hloubky. V jednu chvíli se laterna porouchala, naštěstí jsme měli čelovku a před námi byla velká banda Korejců s několika průvodci, tak nám chvíli posvítili. Občas jsme se vozili po zadku (i když tam tekla voda, to už bylo v té chvíli opravdu jedno, hlavně to přežít a občas radši sandále sundali úplně, bosé nohy na kameni držely lépe. Ke konci byla i možnost vykoupat se v bazénku, který je 300m. pod hladinou moře. Škoda, že jsme to nevěděli!  Byla to nádhera, v Evropě by člověka jen tak chodit v jeskyních nenechali. Když jsme vyšli ven, už pršelo, do guesthouse to bylo něco přes půl hodinky chůze, tak jsme trochu promokli. Od průvodce jsme dostali tip na levnější jídlo, bylo hned pod radnicí, taková klasická domácí hospůdka. Jen ti hosté prostě strašně pijí. Alkohol je tu neuvěřitelně levný a tak se už nedivíme, že se spousta chlapíků potácí večer po vesnici úplně na mol.